Společnost ve vrcholném středověku

Ve 14. století se v českých zemích dovršil vývoj plně rozvinuté středověké společnosti. Majetková a sociální rozdílnost se vyskytovala i uvnitř všech základních společenských vrstev. Vyšší šlechta, neboli panský stav, zaujala ve společnosti suveréní postavení, zcela ovládla zemské úřady a významné rody rozšířily svá dominia, která si pojistila zápisy v zemských deskách, vedených při zemských soudech. Mimořádné postavení měla taky církev, která disponovala obrovským majetkem. V českých zemích bylo v této době možné získat další půdu již pouze na úkor někoho jiného a tak se množily majetkové spory mezi jednotlivými feudály, ale také snahy o zabírání královského a církevního majetku. Postupně se také zvětšoval majetkový rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou. Mnozí zemanové a vladykové ztráceli statky a živili se službami na královském dvoře, nebo jako loupeživí rytíři. Pomalu končící prosperita se ke konci 14. století projevila i narůstáním nepětí ve městech, kde proti sobě stál městský patriciát a rozhodující skupina měšťanů - řemeslníci. Zbohatlí měšťané kupovali honosná sídla a snažili se proniknout do okruhů šlechty. Sociální rozdíly se projevovaly i na venkově. Zúžila se zde vrstva svobodníků, vydělila se skupina bohatých sedláků (majitelé rychty, mlýna, hostince nebo prováděli některé z řemesel související se zemědělstvím jako např. kovář), potom zde byla skupina středně bohatých sedláků a nakonec venkovská chudina, která nevlastnila žádnou půdu a odcházela buď do měst, sloužila u feudálů, nebo se přidávala k lapkovským bratrstvům. V tomto období také skončila kolonizační vlna a do měst začalo proudit české obyvatelstvo. Tento proud ještě zesílil po morové epidemii z roku 1380, které se české země již nevyhnuly a která způsobila ztrátu asi 10 - 15% obyvatelstva v českých zemích a jíž byla zasažena hlavně města (protože zde byla veká koncentrace lidí na malém prostoru). Na venkově po této epidemii docházelo k přesunu obyvatelstva z oblastí méně úrodných do oblastí úrodnějších. Šlechta, které tímto způsobem ubývalo poddaných na to reagovala dvojím způsobem. Buď se snažila stabilizovat hospodářství poskytováním určitých úlev usedlým rolníkům, nebo se je snažila připoutat k půdě mimoekonomickými prostředky, jako například zákaz stěhování, což byli první náznaky pozdějšího nevolnictví, které se u nás objevily.

autor: Ondřej Truksa