Vláda Jana Lucemburského
Moc Jana Lucemburského byla oslabena jak vydáním Inauguračního diplomu, tak také smrtí jeho otce, římského krále Jindřicha VII., který do své smrti za Janem stál jako silná opora. Jan Lucemburský díky Inauguračnímu diplomu přišel o své věrné zahraniční rádce a musel se s poměry v českých zemích vypořádat sám. Lucemburská strana se také v této době pokusila prosadit Jana Lucemburského na říšský trůn, ale ještě na radu svého rádce Petra z Aspeltu se své kandidatury zřekl a podpořil Wittelsbašského kandidáta Ludvíka Bavora, který za toto gesto věnoval Janu Lucemburskému Chebsko. Díky Inauguračnímu diplomu obsadily vysoké úřady v zemi vůdčí osobnosti české šlechty. Nejvýznamnější osobností, která stála v opozici proti králi byl Jindřich z Lipé, který byl manželem Elišky Rejčky. Postupem času se vyhrotil konflikt mezi stranou Jindřicha z Lipé a stranou Elišky Přemyslovny, která sice také stála spíše proti Janu Lucemburskému, ale neměla ráda ani Jindřicha z Lipé. Tento konflikt podlomil pozici Jana Lucemburského, naštěstí pro něj mu však v kritické chvíli pomohl Ludvík Bavor. Roku 1318 byl český král na sněmu v Domažlicích donucen k dohodě, která mu sice zachránila trůn, ale musel ustoupit dřívějším požadavkům šlechty a navíc dvorské úřady museli opustit cizince, takže Jan přišel o věrného rádce Petra z Aspeltu. Roku 1319 se Jan Lucemburský ještě jednou pokusil zasáhnout do vnitřních sporů, když potlačil vzpouru pražských měšťanů a části šlechty podnícené královnou Eliškou Přemyslovnou. Po této události na vnitřní politiku českého státu rezignoval a většinou pobýval v cizině v Lucembursku, na dvoře francouzského krále, nebo na diplomatických a válečných akcí včetně vlastního pokusu o křížovou výpravu do Pobaltí. Nikdy však nezapomněl vnější zájmy českého království. Rozhodující vliv na politiku v Čechách získal Jindřich z Lipé. Jan připojil k českému království již výše zmíněné Chebsko, ale také Horní a Dolní Lužici a také některá slezská knížectví postupně uznala svrchovanost českého krále. Neúspěšný byl pokus Jana Lucemburského o získání Tyrolska sňatkem svého syna Jana Jindřicha s dcerou Jindřicha Korutanského Markétou Maultasch. Také se pokusil o proniknutí do severní a střední Itálie, kde jeho nadvládu uznala na čas část tamnějších signorií (Bergamo, Como, Cremona, Milán, Verona,...). Jako dědičné léno pro svého syna Václava (=budoucí Karel IV.) získal Luccu, kde mladý princ získal své první vladařské zkušenosti, ale lucemburské panství v Itálii se udrželo jen chvíli. Roku 1333 vyhledalo české poselstvo prince Karla a požádalo ho, aby se vrátil do Čech. K tomuto jednání došlo bez vědomí Jana Lucemburského, ale ten se s tím vyrovnal a pouze jmenoval Karla markrabětem moravským a neoficiálně mu svěřil správu Čech. Karel se po celou dobu života Jana Lucemburského snažil o restituci královského majetku a naplnění královské pokladny. Roku 1341 na jednání v Praze prohlásil Jan Lucemburský syna Karla za svého právoplatného nástupce. 26. srpna 1346 padl Jan Lucemburský, který se svým vojskem pomáhal francouzskému králi, v bitvě u Kresčaku a Karel IV. (tehdy již římský král) se stal českým králem.
autor: Ondřej Truksa
Jan Lucemburský
Karel IV.
Jan Jindřich