Vláda Václava IV.
Karel IV. rozdělil své území mezi příslušníky Lucemburského rodu tímto způsobem: Václav IV. dostal Čechy, a navíc byl králem římské říše, Zikmund dostal Braniborsko, Jan Zhořelecký Horní a Dolní Lužice, Jošt a Prokop dostali Moravu a Jan Soběslav byl určen pro církevní dráhu. První tři zmínění byli syny Karla IV. a druzí tři byli syny Jana Jindřicha, bratra Karla IV.. Toto rozdělení však záhy začalo dělat problémy. Václav IV. nastupoval na trůn v době, kdy zpomalení ekonomického růstu nenabylo ještě hrozivé podoby a kdy si ano prozíravější součastníci neuvědomovali problémy, které společnost očekávají. Václav se z počátku své vlády snažil navázat na politiku svého otce. Pokusil se využít papežského schizma (tj. existence dvou, později i tří papežů) a postavil se na stranu římského papeže. Dokonce se i chystal na cestu do Říma k císařské korunovaci, po čase ale na tuto hodnost rezignoval. Po nějakém čase své vlády se začal věnovat hlavně pití alkoholu, lovu a zábavám a trvale pobýval mimo Prahu. Obklopoval se rádci hlavně z řad nižší šlechty a měšťanstva a tím přicházel o spojence v kruzích vyšší šlechty. Roku 1383 na nátlak francouzské diplomacie zaujal ke sporu v církvi neutrální stanovisko a generálním vikářem (tj. zástupce římského krále) v Itálii jmenoval zásadního stoupence avignonského papeže moravskéhé markraběte Jošta, čímž zajistil krátký klid v Říši. V Čechách měl Václav IV. vleklý spor s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, straníkem římského papeže. Spor měl řadu fází od obyčejných hádek až k vzájemnému pustošení si statků. Arcibiskup vyhlašoval klatbu nad královími úředníky, kteří si z toho však pranic nedělali. Spor došel až tak daleko, že byl umučen a hozen do Vltavy generální vikář Jan z Pomuk (budoucí sv. Jan Nepomucký). Po tomto incidentu Jan z Jenštejna utekl z Prahy a na post arcibiskupa rezignoval. V této době opoziční síly z řad vyšší šlechty, která byla z vysokých úřadů vytlačena díky králi nižší šlechtou a měšťanstvem, našla porozumění u některých Lucemburků (Jako byli markrabě Jošt a uherský král Zikmund*). Pod vedením Oty z Bergova se roku 1394 ustavila panská jednota, která se odhodlala k otevřené vzpouře proti králi a vzbouřenci krále dokonce zajali. Šlechta uvěznila Václava na Pražském hradě a sama se ujala moci. Na Václavovu stranu se postavil pouze jeho bratr Jan Zhořelecký, který dobyl Prahu a Kutnou Horu, ale opozici se mu zlomit nepodařilo a propuštění krále dosáhl pouze za cenu několika královských hradů. Zemské úřady však zcela ovládlo panstvo a vznikla tzv. královské rady, která byla nadřazena králi. Roku 1401 byl Václav donucen předat vládu radě čtyř. V této době také přišel o titul římského krále. Zikmund pod záminkou navrácení tohoto titulu zpět Václavovi, přebral vládu v Čechách a Václava uvěznil v Praze a potom ve Vídni. Zikmundovo počínání se však nezamlouvalo Joštovi a slezským knížatům a Václavovi se podařilo uprchnout a znovu se ujmout vlády. V Čechách nastalo dočasné uklidnění. Roku 1410 byli Zikmund a Jošt společně zvoleni římskými králi, ale Jošt 6 měsíců na to zemřel a Zikmund se stal římským králem. Král Václav měl tedy omezenou působnost jen na země koruny české. To nejhorší však mělo teprve přijít.
autor: Ondřej Truksa
*Zikmund prodal Braniborsko a veškeré peníze vložil do snahy získat osiřelý uherský trůn, což se mu také podařilo. pozn.aut.
Karel IV.
Václav IV.
Zikmund Lucemburský